Sebral se a utekl od nás

Ilustrační obrázek: shutterstock.com

S přítelem Petrem jsme měli velké plány do budoucna. Cestování, poznávání nových krajů, možná práce v zahraničí…. Vše se začalo komplikovat, když mi moje maminka řekla, že má rakovinu prsu. Pro mě něco naprosto nepochopitelného. S tímto slovem jsem se setkávala pouze v časopisech a v televizi. A najednou se ten pojem týkal naší rodiny. Bylo mi jasné, že cestování musí počkat. Nemohla jsem odjet a nechat ji doma samotnou. Taťka musel chodit do práce a nemohl se o ni starat. Jezdila jsem za ní, jak to jen šlo. Sama. Bez Petra. Ten prý nesnesl pohled na nemocné. Léčba trvala s malými přestávkami skoro 2 roky a vše nasvědčovalo tomu, že je úspěšná. Konečně jsme mohli začít plánovat další život.

Ale člověk míní a život mění. Naprosto nečekaně jsem zjistila, že jsem těhotná. Maminka úplně rozkvetla a všichni jsme se nakonec místo cestování začali těšit na miminko. Narodila se nám Viki. Ta nejkrásnější holčička na světě. Maličko jsem měla problém s kojením z pravého prsu. Ale rozhodně jsem neměla nedostatek mléka, tak jsem kojila jen z toho levého a ničím se netrápila.

Po ukončení šestinedělí jsem se při kontrole na gynekologii zmínila, že pravý prs mám lehce zatvrdlý a bez mléka. Četla jsem něco o zánětech při kojení a byla přesvědčená, že antibiotika to spraví. Pak doktor mě ale ihned poslal na mamografické vyšetření. Tam vše nabralo rychlý spád a ještě ten den mi udělali nejen vyšetření, ale rovnou i biopsii. Bylo to před Vánocemi a těch několik dnů čekání na výsledky bylo pro mě utrpením. Když pak lékařka vyslovila onu větu, že se bohužel jedná o zhoubný nádor prsu, ani jsem nevěděla, jak mám reagovat. Věděla jsem, co mě čeká. Chemoterapie, operace, ozáření. Ztráta vlasů, nevolnosti, bolest. Ale měla jsem tady dceru, mámu, tátu, přítele a víru v dobrý konec. Když to zvládla mamka, musím to zvládnout i já.

Jediný, kdo to nezvládnul, byl Petr. Sebral se a odešel od nás, beze slova vysvětlení. Šel za svým snem, který jsme chtěli realizovat spolu. Zůstal v zahraničí, založil si tam rodinu a buduje kariéru. Já zůstala s naší zlatou holčičkou u rodičů. Mamka mi pomáhala, jak jen to šlo, taťka chodil do práce a staral se o celou rodinu. Za téměř dva roky se nám život zase vrátil do normálních kolejí. I díky rodičům vyrostla z Viki šikovná a pracovitá holka. A já už vím, jaké mám v životě priority. 

Nepotřebuju utíkat do světa, budu šťastná i doma. Hlavně když budeme všichni zdraví.